Jak se americká ekonomika hroutí, kauce je jediné řešení – kauce více, kauce rychleji. Ale naše záchranné úsilí dodává potápějící se lodi balast. Hromaděním dluhů se řítíme ke dnu. Když narazíme na kameny, nestane se nic dobrého.
Zatímco se vysmíváme Friedmanově měnové politice a hledáme odpovědi na keynesiánskou fiskální politiku, nemůžeme uniknout realitě: časy a okolnosti se změnily. Stará řešení nebudou na tento nový problém fungovat.
Omylem jsme přesunuli finance z zprostředkovatele na jaderného řidiče – chyba, která rozpoutala chamtivost Wall Street. Vliv svévolných a bezohledných finančních nekalých praktik zanechal trosku se dvěma definujícími vlastnostmi: destabilizovanou střední třídou a zálibou ve zbytečné spotřebě.
Naše touha žít v prestižnějších domech, řídit stále více velkých SUV a sbírat působivější hračky nás nechala kořist zavádějící finanční politice, kontraproduktivní energetické politice a neprozíravé zahraniční politice. Svou budoucnost jsme využili tím, že jsme ochotně přijali odměnu v podobě cetek pro Manhattan a zároveň jsme sebe a budoucí generace připoutali k doživotní dluhové službě.
Vypořádat se s krizí tím, že do rukou elity, která nás do této propasti přivedla, více peněz, jen posílilo předchozí chyby. Místo toho musíme zhodnotit současné podmínky a přímo řešit koncentraci bohatství v rukou elity a ohromující dluh. Podkopali jsme důvěru v to, co kdysi bylo motorem globální stability: ekonomický motor USA. Tento motor je poháněn optimismem, inovacemi a nasazením obyčejných lidí s mimořádnou vizí.
Bohužel, skutečná řešení, ty náročné oběti, jsou obvykle ponechány, dokud nejsou vyčerpány všechny snadné možnosti a vrak nespočine na dně. Ještě jsme si nesáhli na dno, takže skutečná řešení asi v dohledné době nenajdeme. Tato řešení však nakonec přijdou od lidí – přístup shora dolů v našem současném politickém prostředí nebude fungovat.
Po této finanční krizi jsme zjistili, že hodnoty, které přijímáme, mají malý vztah k systému, který podporujeme. Je třeba zastavit ekonomické zvýhodňování. Musíme přijmout systém, kde zámožná elita a masy spolupracují v kolektivním vlastním zájmu založeném na univerzálních, udržitelných principech. Naše společnost již nemůže oslavovat bohatství pro bohatství, ani podlehnout prázdným slibům o materiálním přebytku. Musíme rozpoznat a přijmout ideály, které jsou atraktivnější než zdání a udržitelnější než akumulace.
Překonání největší výzvy naší doby vyžaduje, abychom překonali největší výzvu všech dob – dvousečný meč lidské přirozenosti: strach a aroganci. Splaškování dluhové bubliny poukazuje na slabost lidské povahy. Přiznání, že máme problém, je prvním krokem k jeho vyřešení.
I když jsme unášeli přesvědčení, že akumulace je naším konečným cílem, tato krize nám stále může ukázat větší pravdu. My všichni jsme tu, abychom zažívali, rostli, učili se, spojovali se, milovali. Věci, které sbíráme, nevydrží. Protože je to nakonec o lidech, kterými se stáváme, a o lásce, kterou sdílíme. Kauce není cesta ven. Sblížení a vzájemné spojení.